ŠKOLNÍ ZAHRADA JAKO UČEBNA

Školní zahradu u místní malotřídní školy a školky čeká proměna v přírodní učebnu pod širým nebem. Není to nic revolučního, nového ani neozkoušeného. Je to částečně návrat k původním funkcím školních zahrad před 100 a více lety a reakce na aktuální potřeby. Projekt finančně podporuje SFŽP ČR spolu s Obcí Nadějkov. Původní záměr upravovat a tvořit zahradu společně s učiteli, žáky, dětmi, rodiči a dobrovolníky zatím výrazně brzdí epidemie Covid-19. Uvidíme, jak to bude dál…

Proč zahrada jako učebna

Škola v současné zrychlené době nemůže zůstávat beze změn. Prudký technologický rozvoj, enormní digitalizace všeho, včetně dětí (distanční on-line výuka, elektronické žákovské, programy informující rodiče denně mailem, co dítě probralo, co zvládlo dobře a špatně a co má za úkol, což ví rodič ještě dříve, než se s dítětem doma sejde), ale také nárůst problémů s odcizením člověka přírodě, ubýváním druhů a počtu živočichů a rostlin, nemoci těla i ducha, nedostatek vody, klimatická změna a řada dalších globálních problémů lidstva staví i učitele před otázku, co a jak učit. 

To, co lze považovat za moudrost, sepjetí s přírodou a citlivost vůči přírodním procesům u učitelů před více než 100 lety, se dnes jeví jako jedna z možných cest, jak možná přežít směr a tempo, kterými se lidstvo v první čtvrtině 21. století ubírá, jako možnost, jak přenastavit rychlost a přehodit výhybku….

Školní zahrada je nezbytná součást školy, která umožňuje vzdělávání a výchovu žáků na základě jejich vlastních zkušeností, objevování, pokusů, prožitků a smyslového vnímání.

Z HISTORIE ŠKOLNÍCH ZAHRAD (na pokračování)

Počátky školních zahrad

Detailní přehled o historickém vývoji školních zahrad nalezneme v práci Františka Morkese Z historie školních zahrad (2007). Zřizování školních zahrad jako místa pro odpočinek a praktickou činnost doporučoval již v 17. století Jan Ámos Komenský (1592 – 1670). Jako v mnoha dalších názorech a myšlenkách sice předběhl svou dobu, ale stal se zdrojem inspirace a oporou učitelů ve staletích následujících a zůstal jimi dodnes.

První školní zahrada je datována rokem 1663, avšak patřila mezi ojedinělé počiny. Počátek školních zahrad v našich zemích lze spatřovat spíše v poslední čtvrtině 18. století, kdy po vydání Všeobecného školního řádu císařovnou Marií Terezií na sklonku roku 1774 začaly být v obcích, kde byla fara, zřizovány školy. U školy bylo předepsáno založit zahradu, bylo – li to jen trochu možné. Ta, stejně jako farní zahrada, která obvykle sloužila hlavně pro potřeby faráře, byla využívána pro pěstování zejména ovoce a zeleniny pro učitele, který na ní měl v lepším případě i drobné hospodářské zvířectvo.  

Učitel na přelomu 18. a 19. století dostával část odměny v naturáliích, část v penězích a část odměny představoval obecní pozemek – zahrada, na němž si měl sám vyprodukovat obživu. Nesnadný život učitelů přinášel společnosti výhodu, neboť ti nuceni takto hospodařit mívali celkem tradičně dobrý vztah k rolnickému hospodaření, zahradničení, sadařství a včelařství a v těchto činnostech nabyli značné dovednosti a zručnosti. Bylo pak i přirozené, že těchto svých znalostí využívali i při výuce dětí a že mnohdy realizovali výuku přímo v přírodě. Již v této době školní zahrada, která měla rozličnou podobu, sloužila pro výuku! (Morkes, 2007)

Školní zahrady v 19. století

V roce 1829 byl do výuky zaveden přírodopis, což dávalo zakládání školních zahrad další smysl. Měly sloužit jako zdroj zejména botanického materiálu pro novou výuku. Do osnov přírodopisu pak bylo v roce 1880 nově zařazeno pěstování stromů. Tento směr vyústil v roce 1897 v pořádání tzv. „slavností stromů“ nebo také „stromkových slavností“, při nichž bylo žáky a učiteli za obecného shromáždění lidu slavnostně vysazeno jeden či více stromů. Tato slavnost patřila k tradičním akcím škol.

Za první cíleně založenou „školní zahradu“ s jasnou koncepcí se považuje Amerlingova zahrada v tzv. Budči v Praze. MUDr. Karel Slavoj Amerling (1807 – 1884) ji ve svém vzdělávacím centru pro učitele založil ve 40. letech 19. století. Centrum Budeč však pro finanční obtíže zakladatele brzy zaniklo a s ním i zahrada. Jasná představa učitelů o tom, jak má vypadat školní zahrada, však žila v jejich myslích dál. (Morkes, 2007)

Za zmínku stojí tzv. Amerlingův soubor obrazů, který vytvořil sice až po zániku budečské zahrady, ale jasně dokazuje směr přírodovědného vzdělávání. Amerlingových 150 tematicky uspořádaných litografií s popisky, které bývají nazývány pokračováním Komenského díla Orbis Pictus, by byly i v dnešní době obohacením výuky i estetického rozměru současných škol.

Výrazný posun v zakládání zahrad přináší říšský školní zákon z roku 1869, který mění školský systém a zavádí osmiletou povinnou školní docházku pro všechny děti. § 63 tohoto zákona konstatuje: „Při každé škole opatřeno buď místo pro tělocvik, v obcích venkovských, pokud možná, zahrada učitelovi a nějaký pozemek, na němž by se mohly dělati zkoušky hospodářské.“  (Morkes, 2007) Výnos ministra vyučování z počátku roku 1871 nařizuje, aby bylo učiněno vše pro opatření všech škol zahradami.

V roce 1873 bylo upřesněno, že náklady na zřizování a fungování školních zahrad bude hradit školní obec. Toto rozhodnutí zásadně ovlivnila světová výstava ve Vídni, kde byly představeny 3 přelomové novinky ve vzdělávání, a to:

• Moderně vybavená školní pracovna pro dívčí ruční práce
• Vybavená školní dílna pro chlapecké ruční práce
• Školní zahrada ze 3 částí – zelnice, květnice a pokusného pole.

Zakládání a rozvoj školních zahrad byly v 70. letech 19. století intenzivně podporovány tzv. shora, tedy výnosem ministra vyučování a zemské školní rady. Výnos této rady z června 1879 zdůrazňoval důležitost budování školních zahrad pro vytváření smyslu a citu pro přírodu. (Morkes, 2007)

Silný a pozitivní vztah učitelů k přírodě a pěstitelství a podpora úřadů měly jasný synergický efekt.

Od poloviny 70. let 19. století začaly být zahrady u škol děleny na 2 části, tzv. „zahradu domácí“ sloužící potřebám učitele a „zahradu školní“ sloužící výhradně vzdělávání žáků. Využití jejích výpěstků schvalovala okresní školní rada.

V roce 1892 bylo stanoveno, že zahrady mají být spravovány podle určitého plánu. Docházelo k rakousko-uherské systematizaci v organizaci a uspořádání školních zahrad. Úplná zahrada tak měla být členěna na oddělení:

1. Odd. ovocnářské
2. Odd. zelinářské
3. Odd. botanické s domácími hospodářskými a tzv. obchodními rostlinami, léčivými a medonosnými rostlinami a kořením. Patřili do něj i lesní stromy, divoké keře, budky pro ptáky a včelín. Pokud se žáci mohli  setkat s hospodářskými rostlinami a lesními stromy při vycházkách po okolí školy, pak nebylo potřeba je pěstovat na zahradě. (Morkes, 2007)

Uspořádání školní zahrady mohlo být pečlivě zaznamenáno v plánu, jako například 
v případě Obecné školy v Jetřichovicích (vzdálené 10 km od Nadějkova). Plánek zahrady z roku 1909 vytvořil tehdejší řídícího učitele a národopisec Čeněk Habart, podporovatel a propagátor školních zahrad a stromkových slavností. (Zelenková, 2001)

Výměra zahrady se měla pohybovat kolem 3-5 arů, tedy 300 – 500m², a měla být oplocena. Důraz byl kladen na udržování a zlepšování kvality půdy. Výběr pěstovaných plodin a odrůd měl odpovídat klimatickým, půdním a přírodním podmínkám místa a zohledňovat odrůdy krajové.

Od roku 1893 byly školní zahrady bezplatně zásobovány semeny rostlin vypěstovanými tzv. hospodářskými spolky. Podmínkou bezplatného dodání semen bylo následné vlastní semenaření zahrady u druhů, které se v místě osvědčí, a šíření takto získaných semen v obci. Tímto sdílením osiva získávaly školní zahrady novou vážnost u široké veřejnosti v daných obcích. (Morkes, 2007)

O 100 let později v České republice spolek Gengel, o.p.s. začal mimo jiné povzbuzovat zahrádkáře k vlastnímu semenaření. Postupně začaly vznikat další semenářské iniciativy zaměřené na odrůdy odolné vůči chorobám a na staré krajové odrůdy specifických vlastností, kterým hrozí vymizení. V době psaní této práce se konají semínkové burzy 
i výměnný obchod semínek mezi různými komunitami a spolky. Nejbližší Semínkovnu máme v Jistebnici.

Pokračování z historie školních zahrad v letním čísle Hlasu.

Krásné jaro v zahradách! 

Jana Průšová